Severní Velebit.

Ráno,raníčko jsme připravili stroje. Motorkářský oděv nechali u našeho dobrodince a ubytovatele Boža, protože bylo velké vedro a vyrazili.

Zpočátku jsme jeli po profláknuté Jadranské magistrále z městečka Senj přes Žrnovicu do Jablanace. Cestou jsme obdivovali výhledy na ostrovy Krk, Prvič, Goli Otok a později i Rab.Tam jsme koketovali z myšlenkou, přepravit se trajektem na ostrov ale nakonec jsme myšlenku z časových důvodů zavrhli.

Udělali jsme pár fotek, pojedli zmrzlinu a pokračovali dál na městečko Karlobag.Tam jsme také před obědem slavně dorazili. Silva s Mildou pojedli chobotnice, já z Býčkem něco vlastních zásob a vyrazili jsme do hor.

Krásnou hornatou krajinou jsme stoupali přes Oštarijská vrata kolem neuvěřitelných vyhlídek na jadranské pobřeží a okolní kopce až do vesnice Baške Oštarie a pak dál do města Gospič.Tam jsme se stavili v obchodě a doplnili zásoby tekutin. Dali jsme se doleva, na Smiljan a pak zase doleva na Bogdanič a Bužim. Silnice se zužovala a zužovala, jak přibývalo překrásných přírodních scenérií. Trochu jsme se opozdili a najednou vidím. Silva běži proti nám. Úplně ve mě hrklo, myslel jsem na nejhorší. Ale prý viděla jen velkého hřiba. Hlásí nářečím ze Severní Moravy. Tak jsme si to vysvětlili a jelo se dál. Ze silničky se stala cesta s hlubokým štěrkem. Na tuto cestu jsme nebyli vůbec připraveni. Jel jsem v otevřených botách a několikrát mě kámen zasáhl, skutečně bolestivě do palce. Tato cesta byla dlouhá neskutečných 7 kilometrů. Pak se ale všechno obrátilo v dobré, nalezli jsme znovu asfalt a mohli si užívat okolních hor. Silva sice jedenkrát lehla při zastávce na silnici a prohlásila, že už dál nepojede. Ale na to jsme už zvyklí a náladu nám to nepokazí.

Pokračovali jsme dál na Bakovac a Štirovaču.Kolem hor Golič 1550 metrů a V.Kozjak 1629 metrů. Je zajímavé, že tyto nadmořské výšky, mnohdy převyšující vrchol naší Sněžky v těchto zeměpisných šířkách ani nevnímáme jako hory.

Pak už se začal terén svažovat a dostávali jsme se Apatišanskou dolinou k vesnici Aniči a dál na Oltare. Potom zase přehršel krásných zatáček a výhledů na moře a jsme ve Sv. Juraji.

Stejně už se stmívá a tak přidáváme plyn a po pobřeží míříme do Senje, kde je náš domovský přístav a laskavý Božo, náš ubytovatel. Při noční rozpravě u travarice jsme se potom od něho dozvěděli, že jsme měli velké štěstí. Jeho tatínek pochází z oněch hor a není tam nouze o medvědy. Božo tam také za ním jezdí. Podle jeho slov stačilo skutečně jen málo a mohli jsme mít velké problémy. Celou naši cestu po horách také lemovaly podivně děravé, dřevěné cedule. Z počátku jsme mysleli, že je to od červotoče, ale……