Turecko 2011 – malé ohlédnutí za loňským létem.

Těch pár pěkných dnů, co byly během července a počátkem srpna, jsme bohužel trávili v práci. Pravidelně se v pátek počasí zhoršilo a víkend pak nestál za nic! V jiných sezónách jsme touto dobou měli už dávno za sebou plno výletů a vyjížděk….

To vedlo k rozhodnutí odjet někam za teplem.

Jednu úspěšnou motodovolenou jsme sice již měli za sebou. To jsme byli s kamarády v červnu na motorkách na ostrově Corfu, ale téměř celé léto jsme se pak už pořádně nesvezli.

Tak jsme za chladného a deštivého srpnového dne objednali levný letecký zájezd last minute do Turecka. Tam se alespoň vykoupeme a ohřejeme. No, jako naschvál v den odletu nastala v Čechách úmorná vedra…… A my jsme se letěli na týden ohřát o vzdušných 2tis. km dál! Ale kdo to mohl vědět?

Přiletěli jsme do města Antalya, potom transfer na rivieru do městečka Kemer. Respektive na klidný okraj destinace do objektu s názvem Ugur Motel – klimatizované bungalovy s bazénem a polopenzí, přímo u krásné poloprázdné pláže se slunečníky. Žádné luxusní hotelové centrum, ale klidné a romantické místo.

Po celodenním koupání a slunění, jsme večer vyrazili do města. Co mě tam tak asi mohlo zaujmout nejvíc? Jasně, půjčovna motorek! A už jsem mazal dovnitř sondovat nabídku a ceny. „Já věděla, že to takhle skončí!!! Že na lehátku se mnou ležet nebudeš!!!“ povídá moje drahá polovička.

Prošel jsem všechny místní půjčovny s tímto výsledkem: za staré skútry 50-150ccm totálně opotřebené 20,-až30,- EUR/den, nové skútry 200ccm 40,-EUR/den, auto s klimatizací 50,-EUR/den a jediná motorka na pobřeží letitá Honda 650 Transalp  za 75,-EUR!!! Tak to teda fakt nedám! Nakonec jsem si vybral malajský skútr na větších 14´´ kolech, SYM HD 200 EVO. Voňavka - najeto 1.500km. A mohli jsme vyrazit! Konečně Blanka pochopila, proč jsem si doma přibalil do kufru netbook a navigaci….. :-)

Město Kemer leží přímo na pobřeží obklopeno horami. Pohoří Taurus zde zasahuje až k moři. První z výletů jsem naplánoval tedy do hor. Trasa po horských hřebenech až do města Antalya a pak podle pobřeží zpět. Celkem cca 180km. Ráno jsme se najedli, přibalili pod sedlo vydatnou svačinu a pití, co jsme koupili večer ve městě a „hurá na klondiki!“ (jak říkaj Homolkovi).

Skútr chytl na cvrnknutí a po průjezdu městem jsem ještě doplnil palivo. Doufám, že to bude stačit, jelikož podle navigace v horách nejsou města, vesnice a benzínky už vůbec ne! Jedeme do oblasti neznámé, mimo civilizaci a ani nevíme, jak moc nebezpečné to vlastně bude?

Serpentiny do hor jsou utažené, jak někde v Alpách, jen povrch silnice je jak uplácaný lopatou, asi tu nemaj válcovačky? Ale cesta pěkně ubíhá a blížíme se na vrchol nejvýše položené silnice. SYM šlape jak hodinky, maximálka na rovině u pobřeží byla ve dvou téměř 130km/h a do kopců v horách to jede 40-50km/h. Což nám vyhovuje, protože je stále na co koukat a panorama zdejších hor se za každou druhou zatáčkou mění. Pohoří Taurus jehož nevyšší vrcholky mají 3.750m.n.m. působí opravdu majestátně. Občas zastavujeme udělat pár snímků a protáhnout nohy. Přeci jen to není takové pohodlí jako na motorce, ale zaplať pánbu, za to, že nemusím ležet na lehátku u hotelu!!! :-)  

Jízda po silnici, vrstevnici vedoucí téměř po hřebenech krajních hor ve výšce 1.800 m.n.m. byla nádherná. Teplota 26°C  proti 30°C u moře byla příjemná. Nikde ani živáčka, potkali jsme asi jen dvě auta bez registrační značky a jeden moped. Doufám, že se skútr neporouchá, tlačit ho třeba 50km, to bych teda rozhodně nechtěl!

Ujeli jsme už asi 100km a projeli jedinou vesnicí a minuli pár samot roztroušených po okolních kopcích. Najednou však radost z bezstarostné jízdy končí. Asfalt nikde a dál pokračuje jen prašná cesta….. silnice není ještě hotová! Vracet se nechceme, stejně už na to asi nemáme benzín (nevím jakou to má spotřebu ani jak přesně to ukazuje) a tak to bereme jako nutnou enduro vložku.

Koho by napadlo, že bude dlouhá 30km! Tam jsem pochopil, jak dělají místní silnice……. Strhnou buldozerem zeminu, posypou štěrkem, uválcují a pak to kropička proleje tekutým asfaltem. Když nás předjelo nákladní auto se štěrkem mířící na stavbu silnice po rozestavěné prašné cestě, setmělo se. Musel jsem zastavit a vidět bylo až za pár minut, když se prach rozptýlil. Pak jsme také jeli 5km rychlostí asi 10km, po úseku čerstvě politém asfaltem. Jak vypadal skútr je asi všem jasné! Poprvé jsem neměl lítost, že tu nemám svou vlastní motorku!!! :-)

Serpentiny z hor do civilizace města Antalya už byly OK. Natankovali jsme a jízda zpět na základnu po pobřežní čtyřproudové silnici skoro stotřicítkou byla v tom vedru u moře velmi příjemná.

Týden v Turecku nám ubíhal poměrně rychle, je to dost krátká doba na nějaké větší poznávání, ale nevidět jedinečnou dominantu této země, vápencová jezírka v Pamukkale bychom si neodpustili. Tam jsme ovšem jeli autobusem, protože 300km tam a 300km zpět na mopedu, to bychom fakt nedali. :-)

Denně jsme se koupali na jiném místě a na skútru objížděli zajímavá místa v celém okolí. Rád bych se ještě podrobněji zmínil o jedné naší větší výpravě.

Na výlety do hor se ve městě specializuje pár cestovek. Dají se zde najmout vícemístné džípy Landrover i s řidičem, nebo malé džípy pro 4os. Isuzu, které si řídíte sami, a jede vás třeba 6 za sebou v koloně a první auto řídí navigátor. Jedná se o výpravy do terénu mimo silnici a říkají tomu Jeep-Safari. Tak jsme jednou vyrazili do hor po jejich stopách na „našem“ prskoletu.

Zamířili do horských serpentin a před vrcholem hory terénní auta sjela ze silnice. Tak jsem to vzal za nimi. Blanka říká: „to pojedem za nima po týhle cestě?“ Odpověděl jsem: „ne, jenom kousek a pak to votočím“. Silnice byla ta tam a džípy za chvíli taky. Tak jsme se vydali po oblacích prachu v dáli, až jsme tam zůstali sami uprostřed pustiny. Chybí tu jen lví smečka vyhřívající se na kamenech….

V navigaci jen samé zelené plochy bez jediné vyznačené cestičky a kurzor uprostřed (tady asi kluci od Garminu nikdy nic nevyměřovali….). „Tak ještě kousek a jedem nazpátek, jo?“ povídám a tahám za plyn. Je až neuvěřitelné, jak ta malorážka po té kamenité cestě (spíše vyjetých kolejích v pustině) jede. Ty větší 14´´ kola, jsou super, kam se hrabou 12´´, co má můj skútr. Příště si koupím skútra s většími koly.

Ujeli jsme už asi 20km mimo silnici a tak zastavuji a říkám si, že to už asi otáčet nebudu a risknu to projet k první silnici, na kterou narazíme. Navigaci používám jen jako kompas a snažím se volit vyjeté koleje, směřující k pobřeží. Máme za sebou už dva brody přes horské říčky. Klika je, že je zrovna období sucha a vody je v brodech max. 30cm, ale stejně je to zážitek projíždět to ve dvou na skútru.

Opět jsme si vzali sebou jídlo i pití a tak nijak nestrádáme. Děláme zastávky, při kterých i fotíme a užíváme si ta nádherná místa a absenci turistů i domorodců. Nevěřil bych, že budu někdy na tomto typu motorky podnikat takové ofroadové túry.

Nakonec jsme najeli v terénu 60km k první asfaltové silnici. Pak jsme udělali ještě okruh po hřebenovce (zase na druhou stranu, než na předchozí vyjížďce). Na okolní majestátné vrcholky, dosahující téměř tří tisíc metrů byl opravdu krásný pohled!

Tohle je hlavních silnic v Turecku běžné – napajedlo s pitnou vodou.

Najeli jsme během turecké dovolené cestou/necestou na skútru celkem přes 400km. Skútr vypadal, jako kdybych právě přijel z Dakaru…..

V takovém stavu jsem ho ani nemohl vrátit do půjčovny, proto jsem zajel k Shellce na myčku. Myčka = dva turecký cikáni a vapka na parkovišti u benzínky. Co se skútrem za 2,-EURa dělali se nedá pořádně ani popsat. Hubu jsem zavřel až při odjezdu, překvapen, že to ještě vůbec jede!!!

Malajský SYM, na kterého jsem se zprvu díval skrz prsty, nezklamal a bez jediného zaváhání absolvoval vše, co jsme mu „naložili“ a nikde nás nenechal!

V Turecku jsme díky němu poznali mnoho krásných a zajímavých míst, koupali jsme se na různých plážích i v horských říčkách, viděli jsme moře, hory i města. Viděli i to co o čem běžný turista ani nemá tušení.

A válení na lehátku u hotelového bazénu?

No, snad někdy příště……